CHVÁLA VARHAN - Festival koncertů pro varhany s orchestrem

Více informací

Slovo o programu

Koncert F dur pro varhany a orchestr č. 1, který zazní úvodem festivalu

CHVÁLA VARHAN, je prvým z řady varhanních děl, jež František Xaver

Brixi, jeden z nejvýznamnějších českých skladatelů působících v šedesá-

tých letech osmnáctého století v našich zemích, vytvořil pro svou soustavnou

„vedlejší“ varhanickou koncertní činnost v Bazilice sv.Jiří na Pražském

hradě. Ve své době (pozdního baroka až rokoka) to bylo dílo průkopnické a

dodnes zůstává jednou z nejčastěji provozovaných Brixiho skladeb. Promyš-

leností své struktury i svěžím rytmickým pojetím (např. užíváním synkop a

triol) je ukázkovým příkladem přechodu k pozdějšímu hudebnímu klasicismu.

Varhanní koncert g moll, FP 93 francouzského skladatele Francise Pou-

lenca je od dob Haendlových zřejmě jednou z mála skladeb svého druhu,

jež se staly trvalou součástí varhanního koncertního repertoáru. Tento fakt je

zvláště pozoruhodný ve světle skutečností, že dílo pro tak výjimečný sólový

nástroj vzniklo na objednávku „neprofesionální“ varhanice, přičemž jeho au-

tor do té doby neměl s varhanní tvorbou žádné zkušenosti a v tehdejší paříž-

ské hudbymilovné společnosti byl brán s jistou rezervou. 

Varhaní koncert si totiž v roce 1934 u Poulenca objednala Princezna Ed-

mond de Polignac3), nadšená amatérská malířka, pianistka, varhanice, ale

hlavně významná mecenáška umění, z jejíž štědrého přátelství těžila řada

tehdejších předních pařížských umělců (např. Fauré, Chabrier, Satie, Ravel,

Falla, Stravinskij aj). Původně prý myslela na skladbu pro menší orchestr

s jednodušším sólovým varhaním partem, který by ona sama mohla hrát. Pr-

vým osloveným byl skladatel Jean Françaix (1912 – 97); ten však odmítl,

takže teprve pak objednávka směřovala na Poulenca, který se rozhodl –

k všeobecnému překvapení – ji přijmout (přesto, že se jinak varhanami ne-

zabýval). Tím ovšem původní myšlenka paní de Polignac vzala za své, pro-

tože Poulenc měl představy úplně jiné. Dílo začalo od samého počátku na-

bývat daleko ambicióznějších tvarů a podle jeho mínění se postupně stalo

nejambicióznějším ze všech, jaké kdy vytvořil. Vznikalo velmi těžce, po ma-

lých krůčcích; od roku 1936 bylo dokonce téměř na dva roky „odloženo“

vzhledem k autorově psychické indispozici způsobené tragickou smrtí jeho

blízkého přítele – skladatele a kritika Pierre-Octave Ferrouda (1900 – 36).

Teprve v roce 1938, po čtyřech letech od zahájení práce bylo dokončeno.

Sedm plynule navazujících sekcí Varhanního koncertu obsahuje a navzájem

„provazuje“ široký rozsah nálad do jednolitého „tekutého“ celku. Vše dohro-

mady vyznívá zcela spontánně a přirozeně, avšak Poulencova korespon-

dence z té doby svědčí o obrovském úsilí a důvtipu, jež musel vynaložit k ra-

finovanému, až filigránsky jemnému uspořádání hudební struktury.

I když paní de Polignac se k provedení sólového partu neodhodlala, právě

v jejím pařížském hudebním salonu bylo toto pozoruhodné dílo 16. prosince

1938 před pozvanými posluchači poprvé provedeno, a to Mauricem Duruflé

(1902 – 86) u varhan a Nadiou Boulanger (1887 – 1979) za dirigentským

pultem. Veřejná premiéra se uskutečnila teprve v červnu 1939 v pařížském

Salle Gaveau, za řízení Rogera Désormière (1898 – 1963).

Varhanní koncert C dur složil italský hudební skladatel Antonio Salieri ve

Vídni v roce 1773, sice ještě poměrně mlád, avšak již s mezinárodním věh-

lasem díky svému hlavnímu oboru – operní tvorbě v císařském dvorním di-

vadle4). V rukopise, který dedikoval vídeňské slepé klavíristce a skladatelce

Marii Theresii von Paradis (1759 – 1824), se zachovaly pouze dvě dokon-

čené věty (prvá a třetí). Některé zdroje uvádějí, že nositelka dedikace při

svých interpretacích střední větu sama improvizovala; pozdější sólisté obvykle

„mezihru“ mezi dvěma původními zachovanými větami řeší případ od případu

po svém, resp. dle přání dirigentů.

Koncertantní symfonie pro varhany, harfu, tympány a smyčce, op. 31 je

jedním z průkopnických děl Jana Hanuše, v nichž tento významný český

skladatel dvacátého století vynalézavě uplatňoval vlastní originální tvůrčí po-

stupy i způsoby instrumentace v návaznosti na české hudebně kompoziční

tradice. Právě pro tyto pozoruhodné kvality skladba zanedlouho po svém

vzniku zvítězila ve skladatelských soutěžích k Roku české hudby 1954 a

právě před sedmdesáti lety i k desátému výročí osvobození Československa.

Od počátku samostatné tvůrčí dráhy se Hanuš projevoval jako skladatel

myšlenkově závažných filozofických a dramatických děl s tendencí k velko-

ryse rozvržené formě i zvuku. Svou hudební tvorbu průběžně obohacoval no-

vými prvky (včetně prvků hudby elektronické), aniž tím ovšem základní cha-

rakter svého autorského rukopisu nějak nápadně měnil. V tom je Hanušův

tvůrčí vývoj pokládán za jakýsi „modelový vzor“ vývojové linie české hudby

dvacátého století.

_______________________________________

Pořadatel