STABAT MATER - A. DVOŘÁK - GOLGOTSKÉ REMINISCENCE

Více informací

Antonín Dvořák

STABAT MATER - jednotlivé části:

1. Stabat Mater dolorosa (čtyři verše - kvarteto a sbor)

2. Quis est homo, qui non fleret (čtyři verše - kvarteto)

3. Eia, Mater, fons amoris (jeden verš - sbor)

4. Fac, ut ardeat cor meum (dva verše - bas a sbor)

5. Tui Nati vulnerati (jeden verš - sbor)

6. Fac me vere Tecum flere (dva verše - tenor a sbor)

7. Virgo virginum praeclara (jeden verš - sbor)

8. Fac, ut portem Christi mortem (dva verše - soprán a tenor)

9. Inflammatus et accensus (dva verše - alt)

10. Quando corpus morietur (jeden verš - kvarteto a sbor)

Slovo o programu

Dvořákovo oratorium Stabat Mater, op. 58 na latinský text stejnojmenného stře-dověkého hymnu o soužení a naději Panny Marie pod křížem, na němž v mukáchdokonává její syn Ježíš Kristus Nazaretský, patří k vrcholům světové oratorní tvorby všech dob. Celkem dvacet třířádkových veršů textové předlohy je ve Dvořákově hudebním ztvárnění rozloženo do deseti vět (čísel), v nichž jsou k orchestrálnímu základu v různých kombinacích zapojovány smíšený pěvecký sbor a kvarteto či jednotlivé hlasy pěveckých sólistů. Dílo začíná tajemně působivou orchestrální zvukomalbou, z níž se postupně vynořují široce klenuté, zvyšující se melodické oblouky – jako symboly narůstajících vln žalu a zoufalství Panny Marie – Matky Boží nad utrpením ukřižovaného Krista na jeruzalémské výšině Golgotě. Jemné souznění sboru s jejím tichým soužením je pro vázeno pronikavými vstupy sólového tenoru připomínajícími trýznivé vstřely její bolesti a zoufalství. Druhá a třetí věta jsou meditací nad Matčinou sklíčeností a tíhou jejího smutku, čtvrtá navozuje touhu po Kristově věčné lásce a milosti. Pátá, šestá a sedmá část vyjadřují přání oddaného zbožného souznění s trpící Pannou Marií. Věta osmá je deklarací odhodlaní snášet muka i Kristovu smrt, zatímco altové sólo ve větě deváté projevuje víru a naději k překonání posledního soudu. V závěrečné části, začínající pozměněným, tajemně působivým úvodním motivem z věty prvé, hlasy pěveckého kvarteta volají po spáse duše v nadpozemském ráji,až mrtvé tělo spočine v hrobě. Zapojením celého orchestru i sboru vše graduje ve velkou impozantní fugu a posléze vyústí do velebně zklidněného zakončení. Kompozici na toto závažné téma Antonín Dvořák (1841 – 1904) započal v lednu roku 1876, původně pod opusovým číslem 28. Byl tehdy ve stavu přetrvávajícího zármutku nad nedávným úmrtím svého druhého dítěte – děvčátka Josefy. Po čtyřech měsících musel tuto práci přerušit kvůli jiným zakázkám a pokračování pak více než rok odkládal. Na sklonku léta roku 1877 však jeho mladou rodinu postihly v těsném časovém sledu dvě tragédie: 13. srpna se další, teprve jedenáctiměsíční holčička Růženka nešťastnou náhodou otrávila fosforem ze zápalkových hlaviček a o necelý měsíc později – právě v den Mistrových šestatřicátých narozenin – zemřel na neštovice i prvorozený, tehdy již tříletý syn Otík; rodiče tak náhle přišli o všechny své dosavadní děti. Pod tíhou těchto nenadálých osudových ran se Dvořák k práci na Stabat Mater spontánně vrátil, rozpracované části podstatně přetvořil a celou skladbu v rekordně krátké době dokončil 13. listopadu 1877 pod novým opusovým číslem 58. Premiéry se pak dílo dočkalo 23. prosince1880 v podání orchestru, sboru a sólistů pražského Prozatímního divadla za řízení dirigenta Adolfa Čecha. Bylo přijato velmi příznivě a úspěch mělo i brněnské provedení v roce 1882 pod taktovkou Leoše Janáčka.

Pořadatel